Tábor-Den 5. (Johnkiho pohled)
Kapitola pátá: Velmi mnoho událostí a dobrodružství
Noc jsme prospali pod širákem a probouzí nás náramné ráno! To bude den! To bude den! Dnes ho má na starosti Pampi a je šťastná, že nemusí pískat budíček, a Kapitán je šťastný, že konečně skončil den, ve kterém všichni chválí veškeré jeho počínání i veškerý jeho fyzický vzhled. Zatímco Luboš odjel na nákup, my jsme mu v kuchyni snědli špek a tuňáka. Já s Ivošem jdu obhlídnout skály. Objevili jsme při tom hned vedle tábora latríny, které oproti těm našim vyvolávají pocit soukromého pokojíčku. Na oběd se posádky vrátily z ostrova „domů“.
Zvláštní věc! Zatímco v Malešické přehradě jsou milióny miliónů hektolitrů vody, tak my v táboře bojujeme o vodu. Kapitán nás učí, jak umýt nádobí při co nejmenší spotřebě vody. Chtěl jsem všem poradit, ať nechají ešusy vyschnout na slunci a zbytky jídla pak jednoduše vyklepnou, ale nechci Kapitánovi podrývat autoritu.
A co víc –Dalešická přehrada je zelená. Je v ní tolik řas, že některým z Plaváčků už z plavek rostou rostlinky. Všiml jsem si, že mi rostlinky už rostou i z lýtek. Tak takhle vznikají vodní příšery, vážení!
Po obědě vyplouvá další výprava a opět poslepu. Jen kormidelníci jsou vidoucí. Jsem jedním z kormidelníků a minul jsem pobřeží, ze kterého mávaly Pampi a Arni. Myslel jsem, že mávají z radosti, že mě vidí – a ony zatím mávaly abychom zde zakotvili, jelikož slepí zde měli splnit nějaké úkoly. Vpluli jsme do přístavu plného kiosků s všelijakými dobrotami, ale namísto toužebného vydechnutí připlula Arni a dává striktně povel znovu zavázat oči a plout zpět splnit zkoušku v temnotě. Ampér dostal nejspíš úpal a zpívá Vánoce, Vánoce přicházejí… Z tohoto hlediska je na mne má posádka převelice rozzlobená a když se ke všemu dozvídá, že se zpět do tábora povezu jako porcelán, nehodlá mi nic prominout. Křičí na Pampi plující kolem, jestli mě mohou vyhodit z lodě a utopit… a když jim to není dovoleno, tak po mně celou cestu cákají pádly, že jsem připlul do tábora celý rozmočený, až mám scvrklou a bílou kůži. Všechno jsem na břehu oznámil Kapitánovi, ale ten se na mou posádku jen vesele smál!
To odpoledne dostáváme v admiralitě nápad a ihned ho uskutečňujeme. Kapitán zprvu chtěl Plaváčky znovu na noc vysadit na ostrov. Podotkl jsem: „a což to tak udělat naopak a na ostrově tentokrát přenocujeme my?“ Toto bylo okamžitě jednohlasně schváleno. Zatímco plavčíci a kadeti porůznu pobíhají po louce a mezi stany, my jsme se bleskurychle sbalili a odrazili jsme od břehu k ostrovu. V táboře jsme zanechali pouze vzkaz, že děti mají na ohništi uvařit kotel čočky a až bude hotova, mají nás voláním pozvat k večeři. Po očku z ostrova sledujeme dění tábora, a světe div se – děti samy sobě svolaly NÁSTUP! Nadcházející noc je ozdobena úplňkem. Asi po hodině a půl se nese přes vodu pozvání k večeři. Nu, s potěšením musíme konstatovat: POVEDLO SE! Kadet Weve se ujala vedení a čočka byla fakt skvělá. Po duchovní chvilce u ohně se vracíme na ostrov. Několik písniček… a začíná velké noční dobrodružství. Zatímco Kapitán v hlubokém spánku hlídá tábořiště na ostrově, komodoři Pampi, Čochtan, Arni, Hron a já vyplouváme uloupit vlajky ze stožáru. Dle našeho hlediska jsme zátočinu přepluli v tichosti. Jak jsme se ale později dozvěděli, v táboře všechno slyšeli: škrkání dna lodě po písku, zakopnutí Hrona o pádlo, každé šplouchnutí pádlem i připlutí ke břehu. Takže se na nás připravili. Noc nás příliš nekryje, neboť na vymeteném nebi svítí úplněk. Využíváme stínů stromů a přítmí hangáru a plížíme se do tábořiště. Pod stožárem leží několik jakoby spících těl. Okamžitě jsme odhalili, že je to lest; kdyby to byla spící těla, byla by přece ve spacácích. Dávám povel couvnout do hangáru! Co teď? Průšvih, někdo přichází se světlem! Vchází a zasvítí nám do obličeje. Mávám, jako bych odháněl dotěrnou vosu: jdi pryč! Jdi pryč! A Hart – on to byl – kupodivu mlčky a zcela nelogicky odchází. Velím: „zdrháme, ááále rychle!“ Houští nehouští, kopřivy nekopřivy, ukryli jsme se za budkami vedlejšího tábořiště. Pampi s Arni odplouvají – chceme všechny zmást, že jsme to vzdali. Na tuto lest nám pro změnu nenaletěl tábor a my jsme se ocitli v pasti. Čochtan riskuje a plíží se prozkoumat situaci v táboře, srdce nám všem bije! Pojednou šramot, po louce se něco mihlo a něčí postava vyrazila směrem k Čochtanovi. Ten sebou švihl vedle cesty a již se v duchu s námi loučil. Ale postava s baterkou, ač byla od Čochtana pouhé dva metry, ho neviděla. Uf! Rozhodujeme se, že přešplháme kopec nad námi a tábořiště obejdeme vrchem. Kopec, ten strmý kopec! A houštiny a tma! Ale my tři chlapíci si to užíváme. Když jsme přišli z druhé strany, vidíme, že tábor stále žije: pod stožárem leží hlídka a v některých stanech se svítí. Vzdáváme to a jdeme za holkama k pláži světel. Plujeme zpět na ostrov. Dohodli jsme se, že vyplujeme k táboru znovu o půl čtvrté. Jenže nikdo z nás se nevzbudil. Až do růžova vyspaný Kapitán to byl, kdo nás budí do dalšího dne. Já a Čochtan se probouzíme obuti…