Tábor-Den 1. (Johnkiho pohled)
Motto: TOTO JE DEN, KTERÝ UČINIL HOSPODIN, JÁSEJME A RADUJME SE Z NĚHO. PROSÍM, HOSPODINE, POMOZ! PROSÍM, HOSPODINE, DOPŘEJ ZDARU!
žalm
Kapitola první: Cesta sluneční výhní na tábořiště
Ráno zvoní budík. Co se děje! Co se děje! Aha, jedu na tábor. A slyšte – s Ivanhoem a s Plaváčky!... Koupel. Dobaluji. Jdu na vlak. Nebe se skví modrou barvou, slunce se směje. Hned crčí z čela pot. Přistupuji do posledního vagónu, v němž již sedí udatný oddíl Plaváčků. Poznávám ty známé tváře, a některé tváře vidím poprvé v životě. V Ostravě máme čas, chceme si tedy přečíst první kapitolu z Plavby Jitřního poutníka, ale z amplionu nás nějaký chlápek neustále ruší a do omrzení nám oznamuje odjezdy vlaků, se kterými nikam nechceme jet! Když přijel vlak náš, přišla průvodčí a procvakla nám jízdenku za 1 800 Kč, čímž ji zcela znehodnotila!
V Brně začíná naše první dobrodružství. Nějací Cangaseros nebo Bandoleros asi vtrhali koleje a my jsme nuceni jet asi hodinu v nehorázném vedru a ve stoje v přeplněném autobusu. Plavčík Dominik to nevydržel, sedl si na můj pinglík a vymačkal mi tak zubní pastu mezi chleby. Takže když jím, čistím si zároveň zuby.
Když jsme přijeli do cílové stanice, stala se prapodivná věc – šli jsme ze Studence do Studence! Vedro panuje nad krajinou. V hlavě mi samovolně zní úryvky písně :
Pak začaly kopce a šutráků fůry
když jazyk nám votek jdem bez vody dál
my cucali šťávu ze stromový kůry
a islandskej ďábel se z oblaků smál…
U opuštěného domu posílám plavčíka Toma požádat o vodu. Vlídná paní nám ve sklepení naplnila naše prázdné láhve čerstvou vodou a ty se rázem orosily jejím chladem. Po tomto zachraňujícím osvěžení jdeme dál a pšenice podél cesty má barvu pouště. Pole máku, aniž bychom ho jedli, působí halucinogenně. Na rozehřátém asfaltu zůstávají vtisknuté naše stopy. Usedáme ve stínu košatého stromu a konečně čteme první stránky Plavby Jitřního poutníka; náš tábor bude probíhat v jeho duchu. Poté jdeme dál a Dominik našel na cestě platnou stokorunu. Po příchodu do tábora našel Hart dvacetikorunu. Jen já jsem nenašel nic. Co jsem posléze během tábora nalézal, byly zapomenuté věci plavčíků, kadetů ale i komodorů, které jsem si však nemohl ponechat, ale musel jsem je ukládat do bedny ZTRACENKY, aby provinilci na nástupu za ně mohli radostně dřepovat. V táboře se s kadetem Hartem pokoušíme postavit ZUBŘÍKA, jelikož jsme jediní, kdo stan doposud nemá postavený. ZUBŘIK je stan vzdáleně podobný tepee. Neuspěli jsme. Spravilo to grilované kuře a meloun na večeři. Už první den přístavní kuchař Luboš UMÍ! Večer přijela Pampi a má radost, že my máme radost, a my máme radost, že ona má radost…