Tábor-Den 9. (Johnkiho pohled)
Kapitola devátá: Srdíčko a cesta domů vše uzavírá
Ráno nás probouzí opět slunce. Poslední rozcvičku vede Bóďa – Kari. Tato rozcvička je v leže Eliška – menší sestřička Střelky - našla malý kamínek ve tvaru srdíčka a přinesla mi ho na památku. Dám si ho doma do vitrínky Dnes už jen balíme a loučíme. Šestkrát se semnou přichází loučit můj miláček Střelka. A pak už přišla hodina, kdy si naše vlaková četa nasazuje pinkle na záda a jdeme opět do Studence na náš vlak domů. U staré dobré pumpy si doplňujeme do láhví vodu – voda to je chladivá a svěží, při pití trne na rtu. Někteří z nás se ošplouchli celí. Cestou Weve a Nela zpívají chvály a lahodně to zní. Na nádraží čepují báječnou sodovku – tu žlutou, z našich dětských let. Po vzoru plavčíka Dominika si ji necháváme všichni načepovat do našich láhví. Samozřejmě, že jsme neodolali ani nanukům! Povídá mi plavčík Katka: „Johnki, já tě mám tak ráda, že si to ani nezasloužíš!“ Ve vlaku děvčata opět zpívají chvály – však si je náš dobrý Bůh zaslouží! V Ostravě Kunčicích opouštím Plaváčky a zatímco se s nimi pod okny vagónu loučím, ujel mi z vedlejší koleje můj vlak domů A to je úplný konec Plavby Jitřního poutníka v druhém dílu.