Tábor-Den 2. (Johnkiho pohled)
Kapitola druhá: Plavba k ostrovu Otrokářů
Probouzíme se do prvního rána. Kapitán se před programem ptá, co by jsme na tomto táboře tak chtěli nejvíc zažít. Mnoho z nás si přeje řádnou bouři a duhu, jiní jsou žádostiví po dobrodružství. Na nástupu noční hlídka oznamuje, že viděla u tábořiště lišku „a ještě se k tomu drbala!“ S kadetem Hartem znovu stavíme ZUBŘIKA, tentokrát úspěšně.
Po obědě vyplouváme k prvnímu z ostrovů – poslednímu místu na zemi, kde jsou otrokáři a otroci. Otroci se pokouší svým útěkem vysvobodit, otrokáři je však nemilosrdně honí a chytají. Při honbě za jedním otrokem zaznamenávám prudký pád a rozdrásal jsem si nohu, takže vypadám, jako bych se střetl s velmi rozhněvaným medvědem. Při plavbě zpět nás na vodě přepadla bouře, prudký déšť nám bičuje záda a masíruje obličeje. Nikdo nekvílí, všichni se smějí –nevím, zdali hystericky nebo z tak velké radosti… A pak pojednou – světe, div se! – Bůh před námi rozprostřel duhu! Bůh, ten dobrotivý Bůh nám tak splnil přání v jediném dni! Nepřáli jsme si snad ráno bouři, duhu a dobrodružství?? Když jsme připluli do našeho ležení, vidíme, že jsme nechali otevřené stany, takže jdeme ždímat a sušit. Je to poučení pro příště.
Na nástupu nám kadet Ampér čte první zápis z kroniky. Pisateli se asi trošku třásla ruka a my jsme se tak dozvěděli, že jsme dnes namísto do přístavu vpluli do ústavu. V tom nejnapínavějším ovšem pisatel přestal psát, protože mu došel list… Když jsme ulehli k spánku, Ampér mluví ze spaní a prozradil mi svůj PIN.